Úhel pohledu
"Jak můžeš dělat tak depresivní práci?", slýchával jsem v době svého hrobničení. "Proč depresivní? Je to krásná klidná zahradnická práce. A pohřby jsou dvakrát do měsíce. Nemocnice nebo nádraží jsou daleko depresivnější…"
"Proč jsi mě vzal na tak depresivní film?", týrala mě výčitkami přítelkyně, když jsem se s ní chtěl podělit o filmové zážitky působící mi přímo katarzní exploze.
"No jo, ty máš rád tu depresivní hudbu", říkala mi při návštěvách děvčata, jejichž srdce jsem chtěl poblouznit těmi nejsvůdnějšími opusy. "Tobě se to zdá smutný? Aha… To mě nenapadlo."
Brával mě čert, když jsem se s kulturní depresí setkával v 80. letech: "Tady se nic neděje. V těch Varech nic není." - "A to si myslíte, že vás pobaví bolševik?! Že vám přinese kulturu? Jestli chcete muziku, desky si musíte sehnat. Nebo si ji napište, nazkoušejte, pozvěte kámoše a zahrajte. Chcete knihy? Prolezte antikvariáty, nebo pište sami. Poezii může psát každý, stačí mít co říct. Chcete divadlo? Nazkoušejte ho a zahrajte známým. Chcete výstavu? Foťte, malujte. Establishment vám kulturu dát neumí. Ani pobavit, umí nejvejš nasrat. Starejte se sami."
V tom jsem vyrostl a tak jsem byl vychován. Není to dávno a mám to ještě v krvi. Proto jsem nepropadl kulturní depresi, když jsem četl zápis z jednání kontrolní komise karlovarského magistrátu nad stížnostmi petičního výboru Za karlovarskou kulturu. Ani teď, když se jazyk Analfabeta oblizuje nad budovou Městské knihovny a jejími pobočkami. Dokonce jsem se přistihl při hořkém smíchu. Ano, establishment mě tentokrát pobavil (!). Je to jen otázka úhlu pohledu. Do depresí ani na lopatky nás nedostanou, už jsme toho zažili příliš mnoho. Budeme se tedy bavit sami.
Víťa Škorpil