Vraťme se do hospody
Vždy se mi tato promluva zdála jakási podivná, nepravdivá, až jsem časem přišel na to, proč. Problém je ve slově „hospůdka“. Zkusme si do dialogu dosadit reálné pojmy: „On jde dnes do hospody. Na pivo.“ „On tě tam bere s sebou, jo? Teda, toho si važ.“ Rázem se nám z dojemné lovestory stává film se závažnou sociální tématikou. Ale jít do hospůdky, nejlépe s přáteli, je omluvitelné. Všiml jsem si, že do hospůdky chodí dnes skoro každý. Hospůdku se nebojí vyjmenovat mezi svými koníčky soutěžící v televizních pořadech, osvěžit se v ní mohou výletníci v upoutávkách na krásná zákoutí naší vlasti. Hospoda je však dnes už přežitkem, útočištěm zoufalců. Hospůdka ovšem patří k životnímu stylu, je snadno odpustitelným, roztomilým hříškem, pravým místem k odreagování. Jen v hospůdce se můžete dočkat toho, že objednáte-li si pivo, zeptá se servírka nedůvěřivě: „Velký??“ Však se v ní taky nepije pivo, ale pěnivý mok. Komu by to bylo málo, může popíjet i mok zlatavý. Rozdíl je v tom, že pěnivý, nebo zlatavý mok se, na rozdíl od piva, nevyrábí z chmele, ale ze zeleného zlata. Nejsem odpůrcem eufemismů, jsou-li nezbytné, ale vždy budu zastáncem toho, aby se věci nazývaly pravými jmény.
V těžkých časech se v hospodách diskutovalo o hudbě, literatuře, filmu, politice. Zakládaly a rozpadali se zde kapely, vznikala tu i rozpadala se manželství. Víceméně se v nich žilo. I když máme už jiné společenské i politické klima, nebuďme zapomětliví a nevděční. Nechme hospůdky hospůdkami a vraťme se do hospod. A místo zlatavého moku si tam dejme pivo. I když třeba nebude mít chuť, která dělá přátele. Na to přece stačíme sami.
Víťa Škorpil